Když se mluví o mayské kultuře, většinou se v této souvislosti hovoří o Mexiku či o Guatemale. Přitom ale právě Belize bylo významnou součástí území, které Mayové dlouhá staletí ovládali a kde po sobě také zanechali významné množství archeologických pozůstatků. A vždyť právě belizský Caracol dobyl v 7. století n.l. město Naranjo nacházející se na území dnešní Guatemaly, čímž se stal dominantím městem na východním Peténu. V dobách svého největšího rozmachu byl domovem pro více než 110 tisíc Mayů, což je více než třetina dnešního obyvatelstva celé země. Caracol měl navíc i velmi rozvinutý dálkový obchod s okolními oblastmi. A co víc, na vrcholu klasického období Mayů mělo Belize výrazně více obyvatel než má dnes. Ze statisíců Mayů jich do dnešní doby zbyl jen zlomek. Nyní jich v Belize žije zhruba 30 tisíc. Stejně jako v jiných částech mayské říše, i v Belize bylo klasické období tím nejvýznamějším, během kterého došlo k největšímu rozvoji civilizace.

Civilizace Mayů se rozděluje na období

  • archaické (7000 př. n. l. – 2000 př. n. l.),
  • předklasické (2000 př. n. l. – 250 př. n. l.)
  • klasické (250 př. n. l. – 900 n. l.)
  • poklasické (900–1521)

Úpadek mayské civilizace stále neobjasněný

Od konce klasického obdobího zaznamenávala mayská civilizace výrazný úpadek. Co přesně bylo jeho příčinou není jasné, avšak vědci mají za to, že svou roli sehrálo zřejmě sušší klima, změna sociálních pořádků a také špatné přizpůsobení se okolnímu světu. Krátce po začátku 10. století n.l. tak už byl Caracol opuštěn. To města Xunantunich či Lamanai byla obydlená ještě déle, avšak i v nich počet obyvatel postupně klesal, až do úplného úpadku. Mayská města byla znovuobjevena až v dobách extenzivní těžby dřeva. Během 20. století pak nadchla archeology a v posledních dekádách minulého století pak začala předvádět své krásy i turistům.

Kontroverzní nález – křišťálová lebka z Lubaantun

V mayských chrámech po území celého Belize se nalezlo obrovské množství artefaktů, které skončily povětšinou v britských muzeích. K části se dostali “vykradači hrobů”, kteří pronikli na několik míst dříve než archeologové. Zlomek nálezů pak zůstal na území Belize v místních drobných muzeích. Asi nejznámějším objevem v Belize vůbec, je Křišťálová lebka z Lubaantun, která měla být nalezena v roce 1926 Annou Mitchell-Hedgesovou pod troskami kamenného oltáře v tamějším chrámu. Otazníků je však více než mnoho. Za prvé není jasno, zda tehdy 17letá dívka v Belize vůbec byla. Je podivné, že její otec, zanícený spisovatel, o tomto nálezu nenapsal ještě dalších 20 let. Stejně tak není znám důvod, proč spisovatel později o lebce mluvil jako o Lebce zkázy a trval na tom, že je stará 3600 let. Lubaantun je přitom poměrně mladé město, které vzniklo až na počátku 8. století n.l. Lebka nese stopy moderního broušení a aby toho nebylo málo, křišťál, ze kterého byla broušena, je pravděpodobně z Madagaskaru. Tvarově jde takřka o repliku křišťálové lebky z Britského muzea. Má téměř totožný tvar, pouze oči a zuby jsou detailněji vymodelované a spodní čelist je odnímatelná. I přes veškeré nejasnosti však nebylo do dnešní doby možné na 100 procent prokázat, že je lebka podvržená. Sama nálezkyně až do své smrti v roce 2007 trvala na tom, že ji skutečně našla v belizském městě Lubaantun.

Nefritová hlava z Altun Ha

Vzhledem k tomu, že křišťálovou lebku obestírá tolik otazníků, nejvýznamějším nálezem z mayských chrámů v Belize je tudíž nefritová hlava z chrámu v Altun Ha. Světlo světa spatřila teprve v roce 1968, kdy ji objevil archeolog David Pendergast z kanadského Royal Ontario Museum. Hlava znázorňuje Kinich Ahau, tedy mayského boha slunce. Předmět byl objeven v Chrámu zednářských oltářů, tedy v budově, která je v rámci komplexu Altun Ha známá označením B4. S hmotností asi 4,4 kilogramu a výškou zhruba 15 centimetrů jde o největší objekt vyřezaný z nefritu, který byl v pozůstatcích celé mayské říše kdy objeven. Opracováván byl pouze kamennými nástroji a jeho tvůrcům tak mohlo trvat roky, než jej vyrobili.

Mayové v Belize dnes